Věra Duchečková... život je mojí inspirací

Věra Duchečková, jogínka, malířka.

 

ŽIVOT JE MOJÍ INSPIRACÍ…

Vyrůstala jsem téměř na hranicích Pardubického kraje s krajem Vysočina. Narodila jsem se v Chrudimi, vyrůstala jsem v Hlinsku v Čechách, kde i dnes žiji, ale část svého dětství a dospívání jsem prožila v Herálci pod Žákovou horou. Nádherné místo, kam se stále ráda vracím a jak je rakům vlastní, oživuji zde své vzpomínky. Od malička se věnuji malování a kresbě. Je to můj vnitřní svět, útěk od reality běžného života. „Čím chceš být, až budeš velká?“ Zeptala se mě jednou babička. „Malířkou!“ Bez zaváhání jsem odpověděla, sklánějíc se nad papírem plným barev a nepravidelných tvarů. Přesně si pamatuji ten moment, přesně si vybavuji i pocity, které při malování mívám do dnes. Život měl pro mě, ale ještě jiné plány, a tak než jsem si našla tu cestu zpět k barvám a papíru, musela jsem si projít místa, díky kterým, jsem se mohla stát tím, čím jsem dnes… Můžu říct, že jsem ženou, která je úplná. Úplná při tom, co dělá srdcem. Jsem ženou, která opět probudila své vnitřní dítě „malířku“. „Když maluji, jsem v silném napojení na něco krásného. Něco velkého co prochází skrze mne. Jsem jako ve snu. A já sním. Sním proto, abych měla pro co žít. A cítím, že žiji, abych tvořila své sny.“

Věro, tvůj život nebyl ale vždy jen o malování. Jak už jsi výše prozradila, tvůj život měl i jiné plány. Jaké plány to byly?

Je pravdou, že malování pro mě byl vždy jen útěk do světa fantazie, ale vydělávat si na živobytí byla moje každodenní realita. A tak jsem čas od času musela dělat práci, která k tvořivosti měla daleko, bohužel. Jaká práce to například byla? Jeden delší čas, jsem podnikala v pohostinství, ale asi po šesti letech jsem začala cítit, že to opravdu není ono. Že přestávám být šťastná z toho, co dělám. Že mě tato práce vnitřně nenaplňuje. I když to byl skvělý způsob, jak přijít k penězům. /smích/

Co bylo tím impulsem to všechno opustit?

Dostala jsem od své dobré přítelkyně nabídku, měsíc prožít v Nepálu a projít se s ní a ještě se dvěma členy výpravy kolem Annapuren. A jelikož jsou hory a velehory vůbec mojí srdcovou záležitostí, neváhala jsem. Celý ten měsíc trávený daleko od rodiny, od mého přítele a země, kde jsem doposud žila, mi byl velkým ukazatelem. Až tam jsem si totiž uvědomila, že jsem do této chvíle potlačovala své vnitřní volání. Volání po „probuzení se“. Uvědomila jsem si, že dokážu mnohem víc a že bych měla dělat to, o čem jsem jako malá holka snila.

Nepál ale nebyla tvoje poslední cesta, jak vím. Kam tě život ještě zavál?

Ano. Po návratu z Nepálu jsem se jen malou chvíli aklimatizovala doma, ukončila jsem podnikání a moje další kroky vedly do Turkmenistánu. A po deseti měsících ve střední Asii jsem se ještě vydala do New Yorku, kde jsem se starala o dvě rozkošné děti. Ale vrátila bych se k Turkmenistánu. Tam jsem se dostala díky svému příteli, mému nynějšímu manželi, který tam byl pracovně. Žila jsem tam s ním jako žena v domácnosti necelý rok. A řeknu vám, že ten čas mi byl darem. Tam pokračovala moje transformace. /smích/ Tam jsem měla čas na malování, cvičení jógy a na duchovní rozvíjení, čtením krásných a inspirativních knih. V Turkmenistánu jsem si uvědomila, co bych měla dělat, abych se cítila vnitřně svobodná. Po návratu domů do Čech s několika obrazy a s neutuchající touhou se o svojí práci podělit jsem ve velmi krátkém čase uspořádala svojí vůbec první výstavu u nás v Hlinsku. A tím vším to pomalu začalo.

Tedy pojďme zpět k obrazům a tvé tvorbě. Říkáš, že život je ti inspirací? Prozraď nám víc.

Vlastně, nejenom život, ale i vše co mě v něm obklopuje, je mi inspirací. Například vesmír, jeho velikost, krása a tajemství. Příroda, naše matka. A v neposlední řadě jsou to lidé, které na své cestě potkávám. Už několikrát jsem se snažila přesně popsat, jak moje práce funguje a nejvýstižnější je, že když začnu malovat, dostávám se do jakéhosi napojení. Stává se mi, že ještě než se dotknu štětcem papíru, již vím, pro koho zamýšlený obraz bude a pak už se nechám vést tou sílou energie, která mezi námi je. Když začnu, aniž bych se napojila na určitou osobu, ta nebo ten dotyčný, kterému pak hotový obraz patří, si onen obraz najde, přijde k němu buď u mne na návštěvě, nebo se v něm uvidí na některé z mých výstav. Je to tak. /smích/ Mohla bych vám to popsat na jednom velice silném zážitku, který se mi nedávno stal. Velmi mile mě oslovila jedna paní na mém facebookovém profilu a ptala se mě, zda maluji i na zakázku. Svěřila se mi, že zrovna prožívá velmi těžké chvíle. Není tomu dlouho, co tragicky přišla o svou sestru a ráda by ode mě měla obraz na její památku. Již při prvním přečtení onoho psaní jsem pocítila obrovskou sílu, energii, která mnou projela. Bylo to nutkání začít malovat. Právě teď aniž bych si představovala, jak ten obraz bude vypadat. Rychle jsem popadla kus papíru, propisku a nechala se vést. Skica, která se objevila, byla vodítkem k celému obrazu. Později jsem jí přenesla na podklad a vše se začalo formovat. Pokaždé, kdy jsem se dostala k práci na tomto obraze, jsem tvořila jako naprogramovaný robot. Byla jsem v nádherném světelném tunelu a moje ruce doslova tančili po papíře. Netrvalo dlouho a hotový obraz byl hotov. Přibližně měsíc a v ten poslední večer kdy jsem malovala, se nakonec vše zastavilo. Udělala jsem poslední tečku, hudba dohrála. Celý světelný tunel zmizel a já se podívala na konečné dílo. S výdechem jsem si uvědomila, že je hotovo. Napojení se ztratilo. S nadšením jsem napsala paní zprávu, že jsem dokončila její obraz a že se již brzy setkáme. Její reakce mě doslova šokovala. V tu noc, kdy jsem dokončila obraz, v tu samou noc se jí ve snu ukázala zesnulá sestra a dvě patra nad ní na dřevěném schodišti jí zamávala a zmizela, odešla… Byl to velice silný zážitek. A jedno z mých nejsilnějších napojení.

 

Tvorbu Věrky můžete najít zde na facebooku: https://www.facebook.com/vera.duch.art?fref=ts