JOGAHORMONALNI.CZ

Hana Suberová, certifikovaná lektorka hormonální jógy
+420 776 644 405
suberova@jogahormonalni.cz

Rozhovor s Jitkou Sedlářovou, … o vůni Francie a milém úsměvu

Rozhovor s Jitkou Sedlářovou, … o vůni Francie a milém úsměvu

Jitka Sedlářová, milovnice Francie a jejího šarmu, jazyka, kultury a elegance, lektorka francouzštiny na volné noze a cestovatelka, která ráda šije cesty na  míru a dává lidem možnost ochutnat to, čím je Francie přitahuje. To vše a ještě něco více z její francouzské ochutnávky najdete na www.francienadosah.cz

Jíťo, my jsme se potkaly na jógovém pobytu ve Francii, který jsi organizovala a kde jsi vyučovala francouzštinu. Jak ses dostala k francouzštině a potažmo k výuce francouzštiny?

Byla to poměrně dlouhá cesta, kterou jsem si sama komplikovala a oddalovala. Po Francii jsem nějak toužila od dětství, sama nevím, kde to má začátek, možná někde na úrovni duší :). Každopádně jsem od dětství snila o Provence, nořila se do obrazů francouzských impresionistů, hltala francouzskou módu, tak jemnou, čistou a elegantní…no a francouzština samotná mě okouzluje asi od mých sedmi let, kdy ji studovala moje máma a učila mě lamezon dům,  lelívr kniha… a znělo to prostě božsky.

Nicméně jsem už od dětství dělala spíše to, co bych měla, než to, po čem jsem toužila. Bylo krátce po revoluci, otevíraly se hranice do Německa a všichni u nás na škole studovali němčinu, tak jsem ji dělala taky, i když se mi dodnes nelíbí a přes dvanáct let studia jí prostě nejsem schopná mluvit. Taky jsem z toho začala být přesvědčená, že na jazyky nemám hlavu. No prostě spousta hloupostí. Dnes se směju tomu, když za mnou přijdou studenti se svými velkými přesvědčeními o své špatné hlavě na jazyky. Nevím, kdo takový nesmysl kdy vymyslel :),  bohužel se sami pak často blokujeme svými nereálnými představami. Mí studenti se tomu po čase smějí taky, za což jsem moc ráda!

Moje první zkušenost s tím, že jsem schopná se jazyk naučit, byla s angličtinou, kterou jsem po škole nutně potřebovala k zaměstnání. A kombinace toho, že jsem ji viděla zcela prakticky a taky že se mi líbila, nějak sedla a prostě to šlo. A tam jsem to nějak pochopila. Prostě když něco skutečně chcete, tak vám to půjde. Jde o vnitřní nastavení, o to, co skutečně chci a co je moje cesta. To, co je pouze z povinnosti a rozumu, zkrátka drhne…s tím, kam jdete, se prostě musíte ztotožnit i v srdci.
No a konečně francouzština a Francie, moje dávné sny, které se mi zdály zcela nereálné a zbytečné, a dlouho jsem nepodnikala žádné kroky k tomu, abych je žila. Ale pak jsem nějak začala ztrácet smysl žití, měla jsem práci, peníze i byt, ale nebavilo mě v tom žít. No a začalo to být buď a nebo, zůstat v tom, co mám, a nebo to všechno opustit a jít za tím snem…to bylo riskantní…taky hodně lidí mě od toho odrazovalo. A taky jsem se bála, že všechno opustím a nebudu mít nic. Ale pak jsem se rozhodla, můj plán byl všeho nechat a jet studovat francouzštinu přímo do Francie, žít tam a načerpat plnými doušky všechnu tu krásu, co mě fascinovala. Samozřejmě, Francie v mnohém nebyla taková, jak jsem ji viděla ve svých představách…byla nečekaně špinavá, extrémně byrokratická a lidi dost nafoukaní. Taky začátky francouzštiny byly dost drsné, nikdo se se mnou anglicky nebavil, já jsem nikomu nerozuměla a trávila dny více či méně v izolaci…ale nutilo mě to studovat! Francouzky jsem začala mluvit až po několika měsících, vzala mi daleko více času než angličtina a byla pro mě mnohem náročnější. Dodnes je pro mě výzvou, ale vždycky, když si osvojím další její část, je to prostě nádhera!

Francouzštinu učím, protože mě to baví. Nějak jsem se kolem učení od dětství motala, doučovala jsem všechny okolo, i když jsem učení neplánovala nikdy jako profesi. Sama mívám dost obtížnou cestu k tomu, než něco pochopím, nemám moc dobrou paměť a nesnáším chaotické informace…a když chci něco umět, musím se tomu věnovat dlouho a intenzivně, a pochopit to jako logický celek. Je za tím spousta práce a výsledek je takový, že z hromady různých pouček a pravidel vytvořím nějaký jednoduchý, logický a lehce zapamatovatelný systém, protože jen ten jsem schopná se naučit. A když už mi to dá takovou práci, ráda to předám a usnadním studium všem těm, co jdou za mnou.

 

Co pro Tebe znamená Francie, lidé tam, jejich energie.

Francouzi jsou sví! Je to obrovský kontrast k Čechům, kteří se snaží být normální, zapadnout, kteří se raději podřídí, než by šli do konfliktů a srážek, a kteří často pochybují na sebou samými. Samozřejmě, trochu přeháním a bagatelizuju to, ani my Češi nejsme všichni stejní, ale je tu určitý pocit, který ten národ jako celek vyzařuje, a ten teď trošku nafouknu, aby to bylo lépe vidět. Francouzi jsou co kus, to originál, a to v dobrém, i špatném. Když něco neumí a Čech by se za to styděl a raději ani nepípnul, oni vám o tom budou vykládat třeba hodinu, a to s takovou noblesou, že jim třeba i začnete závidět, jak skvělý  problém to vlastně mají. Nestydí se, jsou na sebe hrdí a nikdy v ničem se nenechají ponižovat. Myslím, že v tom tkví jejich šarm a elegance, nelámou si hlavu s ostatními, oni jsou středem svého vesmíru, oni jsou ti nejlepší, a přes to nejede vlak. Prostě nebudou mluvit anglicky, když francouzština je ten nejkrásnější jazyk na zemi…naučte se francouzsky, když s nimi chcete mluvit! To jsem slyšela dokonce z úst těch, kteří zrovna byli v Praze :).

Jak vnímáš Česko, Čechy?

Já mám Čechy ráda :). Nejsme tak zářiví a sebevědomí jako Francouzi, taky k eleganci máme často daleko a občas jsme šíleně malí, uzavření ve svých problémech a smutně negativní. Ale máme být proč, máme jinou historii, jinou zkušenost jako národ. Já do Francie jezdím pro inspiraci, je spousta věcí, které na sobě potřebuji a chci změnit a Francie mi pomáhá, je to takové moje pozitivní zrcadlo. Ale žít budu raději v naší malé zemi, má taky svůj půvab. Češi mají několik zázračných vlastností, i když si je sami málokdy uvědomujeme…jsme laskaví, ještě stále umíme pomoct druhému, když je v nouzi, jsme lidští a všechna nesmyslná pravidla, která nám svazují život, umíme elegantně obkračovat…Francouz by udělal stávku, a my ji ani nepotřebujeme. Udržujeme si náš zdravý selský rozum, ať nám zákony a pravidla říkají cokoli. A taky mám pocit, že míň koukáme na venek, na naši image…v tom to Francouzi mají hodně zasekané.

 

Dokážeš srovnat ženu ve Francii a ženu u nás? Vidíš tam nějaký rozdíl?

Samozřejmě, na první pohled :). Ta elegance se nedá přehlédnout! Umí se nosit, umí se chovat, nenechají si nic líbit… Bude okouzlující, šarmantní, hubená, lehce nalíčená a oblečená s nedbalou elegancí, a přestože tím strávila několik hodin, bude to vypadat jakoby nic. Ale taky bude za pár let rozvedená, nechá za sebou zničeného manžela s dětmi na krku, protože žena ve Francii bojuje za svá práva a nenechá si nic líbit. Nebude se s ní dát moc mluvit ani dohodnout, bude prostě po jejím. Samozřejmě, je to zas takový prototyp, dost přitažený za vlasy, ale pár jich takových znám…Nikdy by je ani nenapadlo pochybovat o sobě. My těch pochyb v sobě často máme až moc, frustrujeme se sami sebou, vidíme se často černě a pak i všechno okolo. Ale nemyslím si, že je to nějak horší, protože to koukání na své nedostatečnosti nám může pomoct ke změně. Máme velký potenciál, jen je potřeba, abychom si od Francouzek vzaly tu lásku samy k sobě.

Máš nějaké poselství pro ostatní, které bys chtěla sdělit?

Poselství? :) Život je takový, jaký si jej uděláte…může to být jak cesta peklem tak procházka rájem. Proto raději jděte za svými sny a mějte se rády.

Moc Ti děkuji za milý rozhovor a přeji Ti hodně štěstí v Tvém směřování.